Nevaž se, odvaž se

Přes odjezdem je potřeba zrušit všechny složitě nasbíraný výhody. Snad na nic nezapomeneme. Naší klimatizovanou schránku na dopisy nám spravuje zvláštní firma, modem na internet je pronajatý, krabička na mýto přilepená na předním skle auta nám taky nepatří, naštěstí telefony stačí pouze nezaplatit, vše ostatní musíme poslat nebo odvézt zpět. Povinné ručení jsem zrušil k 19.listopadu, do té doby auto prodáme. Bez auta už pak můžeme kdykoliv sbalit kufry a zmizet.

Dušičkový svátek

V sobotu jsme šli na poslední setkání s našimi českými kamarády. Aby to byla správná strašidelná párty, pomazali jsme si obličeje barvama, abychom vypadali jako mrtvoly. Bohužel z toho nakonec vyšli mývalové.

Přátelé připravili bohatý program pro děti a spoustu sladkostí. Helena si ochočila starší holky a ty jí snášeli samé dobroty jako třeba brambůrky a supersladké buchty. Za odměnu si ji mohli pochovat. Nakonec jsme si trochu posmutnili, že se vidíme naposledy a vydali jsme se k domovu.

Topná sezóna

Začalo foukat, týden se teplota nedostala nad 20 stupňů a tak klimatizace ustoupila vyhřívání, letos o dobrý měsíc dřív. Příspěvek píšu se zpožděním a venku je opět 25, neustále teplý kamna mě dneska nebaví.

Busch Gardens

Na neděli jsme dohodli s Tickellovýma výlet do Williamsburgských Bush gardens. Jak napovídá název, park dřív patřil pivovarníkovi stejného jména (Anheuser-Busch). Kromě toho, že jste se zatočili na kolotoči a spadli 60 metrů volným pádem na horské dráze, tak jste se mohli i pořádně napojit pivem. To už je ale pryč, park už je třikrát přeprodaný a pivo zdarma teď prodávají za $9.

Poslední fotka Jankova telefonu.

Našli jsme pár dětských atrakcí a Helenka se postupně osmělila a jezdila sama. Pro ní byl největší zážitek vidět živého Elmo ze Sesame Street, ani ve snu by si nepomyslela, že Elmo opravdu žije! Janek při čekání na Tickellovi zašel sám na horskou dráhu v Německu, zdála se nejmenší ze všech. To ale proto, že většina probíhala v podzemí v naprosté tmě. Během jízdy se vozíky najednou zastavili, chvíli nás ze tmy strašili bubáci a pak se vozíky bez varování propadly o 10 metrů dolů, jízda snů!


Pak nás napadlo, že se projedeme na Griffonu, rozhodně nejvyšší dráha v celých zahradách. Jste vyvezeni na vršek atrakce, chvíli se kocháte výhledem, pak vás pověsí obličejem k zemi a po třech vteřinách vás 60 metrů volným pádem tlačí vozík k obřímu loopu který profrčíte 114 km/h. Po volném pádu je ale stav hlavou dolů určitým způsobem uvolňující. Než se nadechnete tak visíte nad dalším sešupem, je menší, ale očekávání a předchozí zkušenost dělají své. Celá dráha zabrala tři minuty, rozchodit vyplavený adrenalin další hodinu.

Doporučujeme video z Griffon atrakce.  Zážitek to byl kapitální a umocněný ještě tím, že vyvrávoráte na pevnou zem, zkontrolujete kapsu a jste bez telefonu. Blbý, jak se to jen... Klíče od auta a jediná karta s penězma naštěstí zůstali. Odpoledne jsme strávili pobíháním po ztrátách a nálezech. Bylo už po šesté, když jsme vycházeli a začínal tam strašidelný halloweenský večer plný prokletých atrakcí, mrtvol skákajících ze křoví, řezníků s noži v umělé mlze a všeobecné hrůzy.

Skoro jsme běželi ven, protože jsme se báli o děti, aby z toho neměly nějaké trauma. Vikrorie se pořád ptala, proč ty pánové vypadají jako mrtvoly a bafaj na ostatní. No snad se vyspala dobře. Fotky nemáme, leží s telefonem kdesi ve křoví.

Neon district festival

Tak na tomto festivalu jsem měla vystavovat svoje práce s názvem Apoteóza vědy. Dohadovali jsme to s profesorem Solomonem z Norfolk State Univerzity. V plánu byl tisk mých skvostných mikroskopických obrazů na sklo. Nakonec mě nevybrali, jejich mínus. Neon district se k této příležitosti krásně vyzdobil. Pivní zahrada se zrodila. Instalovali otočnou lavičku a divadlo hrálo jako o sto šest. Po tom se mi bude stýskat. Večer jsme panu Bobovi vrátili zapůjčený stan a Janek dostal tradiční pivo ze severu, z Bobova domovského Rhode Islandu.

Burning man closing party

Už několik měsíců Hermitage muzeum inzerovalo tuhle akci a já se na ní samozřejmě přihlásila. Dostala jsem na hlídání zase Botu, takže žádná extra volnost. Se mnou byly dvě madam oblečené do podivných hadrů ve stylu old steam punku a pojídali jablka namočené v karamelu. Jedna byla extra důležitá protože v létě organizovala burning man tábor pro děti s malým závěrečným pálením. Začali se hrnout hosté, nutno říct, že akce nebyla pro nějaké utřinosy při ceně 50 dolarů za lístek. V ceně byl i bufet s all-you-can-eat plný amerických veledobrot i mashmallow se dalo opéct.

Asi v osm vyhlásili, že se jako jde pálit. Namísto obří sochy muže co bývá v poušti měli suprovou dřevěnou konstrukci ve tvaru rybího ocasu na řece Elizabeth. Bohužel po celodením dešti jim to chytlo až po hodině, to už nikdo nečekal. Koncem večera se u naší boty začali scházet vystavující umělci a tak jsme se konečně pobavili na úrovni. Jsou docela príma a všichni jsou z Kalifornie. Ach, jak bych tam ráda zase zajela! V deset pet jsme zavřeli botu a cestou k východu jsme pozorovali tlupy policistů masakrující polooděné burnery našrot. Museli je vyhnat, protože muzeum je v hodně dobré čtvrti a po desáté je veškerá legrace zakázána. Jasný konflikt zájmu pro stovky na mol opilých američanů. Paní Petty mě svezla domů a cestou mi vyprávěla, jak pojede další den na Floridu aby viděla svoji první lásku.

Trhy v O'Connors pivovaru

Vyjeli jsme si na pivo a na trhy do pivovaru ya domem a hádejte koho jsme nepotkali. Češku Kamilu, co prodává pletené čapky. Moc mi sluší. Držíme jí palce!

Stížnost na pojišťovnu

V pátek jsme se vrátili z výletu unavený, ve stanu je v noci těsno, občas vám někdo spí na hlavě nebo kontroluje nohama žebra. Zbývalo vrátit auto do půjčovny. Eva mě chtěla vysvobodit a dojet mi do půjčovny naproti naším autem.

Místo toho nahrála na napínavou příhodu. Při vyjíždění z místa škrábla naší limuzínou vedle stojící auto. Jen trochu, jenže se to cizí auto zdálo fungl nový. Na našem bychom škrábanec ani nenašli. Eva trvala na kontaktování poškozeného a tak mu na okně přistál papírek s telefonním číslem. Druhý den volala paní. Šmouhy by si asi nevšimla, ale když už to ví, oznámila to na svoují pojišťovnu.

Trochu se nám ulevilo, na internetu kolují rady, jak se s poškozeným raději vyrovnat bez pojišťovny. Po telefonátu na naší pojišťovnu nás ubezpečili, že nic už řešit nemusíme, že se o všechno postarají a nic platit nebudeme. Hmm, takhle snadné bychom si to nevymysleli ani ve snu.

Grayson Highlands SP

Uskutečňujeme dlouho plánovaný výlet do Grayson Highlands SP. Je to státní park na samotném západě Virginie v Apalačském pohoří. Blížící se podzim by měl začít pomalu barvit listí v tamních smíšených lesích, pohlednice s tím jsou legendární. Půjčili jsme si na pět dní auto, protože nechceme riskovat 400 mílový odtah v případě poruchy. Naše povinné ručení se vztahuje i na auto z půjčovny, trochu tím ušetříme. Bonus auta z půjčovny je asistence v případě poruchy. Místo standartního auta, což je označení pro asi čtvrtou velikost (economy, compact, intermediate, standart), jsme dostali SUV Jeep, v americkém měřítku pořád miminko.

Pro nás je obří, ačkoliv po příjezdu domů se mi jeho kufr zdá mrňavej. Stresuju, ale druhý den se nakonec naskládáme a jedeme náklaďákem vstříc legendám country. Vybavení máme od strejdy Boba, přivezl nám nepromokavý stan a tlustý spacáky. Celou cestu na západ jsme naplánovali po silnici US-58. Je tak bájo, že je o ní napsaná celá knížka. V okolí například žila rodina Carters, do které se přiženil Johny Cash, je tu i muzeum. První den jedeme jen část cesty do parku Occoneechee u jezera stejného jména. Cesta bude jednoduchá, hned za vodou v Portsmouth se napojujeme na US-58 a navigace hlásí - Po 123 mílích odbočte vlevo, nesmíme zaspat.

V Occoneechee jsme skoro sami, je všední den a sezóna už dávno pominula. Spíme na VIP místě hned u vody, zpívají ptáčci a nikdy nespící rangerův fukar na listí. Druhý den dopoledne jsme šli na malý trail lesem. Naučná stezka informovala o bývalé usedlosti, kterou tu měl bohatý občan otrokář. Byl to takový menší vladař. Na zahrádce měl kromě své rezidence i budovy pro služebnictvo, budovy pro řemeslníky a ubytování pro otroky. Na kopečku u vody je hřbitov, pro otroky. U vody míval přístav.

Chladná noc je za námi a jede se dál. Po pár mílích cesty odbočujeme k lithiovému prameni, který má pozitivní účinky na deprese. Buffalo Springs býval vyhlášeným rezortem. Voda se odtud posílala do celých Států. Dnes tu zbyl jen les a starý altánek. Na ceduli u pramene píší, že obsah líthia je mizivý a léčivé účinky se nepodařilo prokázat. Šlo nakonec jen o povedenou reklamu bývalého vojáka.

Asi padesát mil před cílem se začíná cesta kroutit, kolem silnice jsou často vidět dýňové farmy a pěstírny vánočních stromků. Odpoledne jsme na místě v Grayson Highlands SP. Paní z kanceláře je dnes nemocná a tak je park skoro nefunkční. Zjistit jak se máme ubytovat zabralo většinu odpoledne. Pak se vydáváme na krátký výlet na kopec, lov poníků začíná. Totiž každý, koho potkáme, básní o divokých ponících na okolních stráních. Až při cestě dolů jich pár potkáváme. V kempu nás překvapují další, nakonec se nám pasou i kolem stanu a dorážejí na náš popkorn.

¨

 Bylo tam moc hezky, počasí chladnější, ale o to dřív je tu vidět podzim. Stromy tu jsou docela nízký a je tu spousta travnatých ploch spásaných poníky. Malebná Skotská krajinka. Abychom stihli cestu zpět, musíme už druhý den po obědě jet. Zbývá čas na krátký Big Pinnacle Trail vedoucí na špičatý kopec. Výhled z něj nás ohromil. Všude dokola kopečky, lesy a žádná vesnice. Stromy se pěkně obarvili a dohlednost byla bezchybná. Tenhle park je super. Je kompaktní, přehledný a se skvělými výhledy. Shenandoah NP mu nesahá po kotníky.

Vracíme se domů taky po padesátosmičce s krátkou odbočkou na Blue Ridge Parkway. To je vyhlídková silnice vedoucí na sever, u mlýna to otáčíme, cesta tudy by zabrala moc času. Poslední noc trávíme v parku Twin Lakes. Resort pro bohaté občany Richmondu. Ceny za stan jsou vysoké, opět jsme tu sami, za odměnu máme u stanu elektrickou zásuvku.

V pátek už cesta odsejpá, jsme jen 2 hodiny od domu v kraji buráků. Okolí Sufolku je plné farem s bavlnou a buráky. Zastavujeme se v jedné lokální prodejně pro doplnění burákových zásob a co nevidíme. Vedle je kostelík zasvěcený Pražskému Jezulátku, tak to už jsme skoro doma!

Fotbal

VISA kancelář nás zve zadarmo na fotbal, americkou verzi. Hrajou Monarchové z ODU proti univerzitě z Floridy. Hra začíná v 6, ale už od půl 4. se scházíme v kampusu u stánku s jídlem, občerstvení pro zahraniční studenty je zase z Panda expressu, Degi má prý ráda pandy. Co nás překvapilo, že celý kampus je obsazen oplpcenými párty stany, v každém jiný spolek, a všichni do sebe cpou jídlo a pivo. Největší stan měli Norfolk Marina a Norfolk Southern, na první pohled snobové. Náš stánek byl jeden z (nej)menších. Tradičně se před fotbalem piknikuje.

Žrací rituál má původ v předzápasových piknicích na parkovištích před stadiony. Fanoušci obvykle ze svých obřích pickupů prodávali a podávali jídlo, pití, pivo a družili se před tím než naběhli do fronty na lístky. Párty stany připomínali spíš zahradní svatební hostinu.

V šest jdeme na stadion a sedíme za brankou. Pár metrů od nás je vojenské dělo, asi jako maskot vojáků. Kolem skáčou roztleskávačky a před zápasem je veliká promenáda kapely po hřišti. Přichází předzápasový ohňostroj a pak překvápko, útočné armádní dělo střílí, rána jako z děla. Po půl hodině se Eva ptá jestli už se hraje. Hra neodsejpá. Hráčí jsou pořád v zadní čtvrtině hřiště.

Obvyklý cyklus hry je takovýto - hráči se během pěti minut rozestaví do dvou řad proti sobě, následuje výhoz nebo výkop, pak sledujete několika vteřinový pokus o úprk s míčem k soupeřově straně, nakonec se týmy přesunou ke střídačce, motivují se a radí, po několika minutách začínají znovu stavět řady. Celý cyklus trvá asi deset minut, z toho běhání s míčem zabere kolem 10 vteřin. Je tu spousta času na reklamy, koukání po stadionu, na pohádky, jídlo a konverzaci. Vydrželi jsme do poloviny hry, naši Monarchové byli bodově hodně pozadu, na hřiště nastupuje dechová kapela a my jedeme kolem půl 8. domů.